Přinášíme Vám exkluzivní překlad příběhu Kalisty, kterou přeložil administrátor Listů Phate45.

Bojovnice stála uprostřed spálených ruin jejího domova. Vše a každý, na kom jí záleželo, byl pryč a ona cítila jen bezedný smutek… a nenávist. Nenávist byla jediná věc, držící ji při životě.

Znova si vzpoměla ten jeho úsměv, když vydal ten rozkaz. Měl být jejich ochránce, ale poplival svůj slib. Její rodina nebyla jediná zničená tím zrádcem.

Touha jít za ním, vrazit mu meč do hrudi a sledovat život mizející z jeho očí, byla silná… ale ona věděla, že to nestačí. Ani by se k němu nepříbližila, byl chráněn ve dne v noci, a ona byla jen osamocený válečník. Nedokázala by se probít jeho jednotkou sama, taková smrt by byla zbytečná.

Zhluboka se nadechla a zachvěla se, vědouc že není cesty zpět.

Hrubá figurka muže, vyrobená z vetviček a motouzu, ležela na ožehnutém stole. Byla zabalená v kusu látky, utržené z pláště toho zrádce. Musela jej vypáčit z dlaně svého mrtvého muže. Vedle leželo kladivo a tři rezavé hřebíky.

Sebrala vše do rukou a postavila se na práh. Dveře byly pryč, rozbité na třísky při útoku. Za nimi, osvětleny měsíční září, byly prázdné a tmavé pole.

Natahujíc se vzhůru, bojovnice přitiskla tu figurku na dřevěný překlad.

„Vzývám tě, Paní Pomsty„, řekla nízkým tónem, hlas chvějíc se zlostí. „Zpoza závoje, slyš mé prosby. Přijď, nechť nastane spravedlnost„.

Připravila si kladivo a první z hřebíků.

„Jmenuji svého zrádce poprvé„, řekla, a vyslovila jeho jméno. Ve stejném okamžiku přiložila špičku hřebíku na tělo figurky a jednou ranou jej zarazila hluboko do tvrdého dřeva.

Bojovnice se otřásla. V místnosti se znatelně ochladilo, nebo že by se jí to jen zdálo?

„Jmenuji jej podruhé„, řekla a zarazila druhý hřebík vedle prvního.

Její zrak se odvrátil od figurky směrem ven a otřásla se leknutím. Temná postava stála v poli, osvětlená měsícem, několik desítek metrů daleko, naprosto nehybná. Se zrychleným dechem se vrátila ke své rozdělané práci.

„Jmenuji jej potřetí„, řekla a znova vyslovila jmého vraha svého muže a dětí, načež zatloukla poslední hřebík.

Starověký duch pomsty se před ní zhmotnil, přímo ve dveřích, bojovnice se zapotácela vzad a nechtíc se zajíkla.

Bytost z jiného světa, oděná v starobylém brnění, její tělo bylo průsvitné a zářící příračným světlem. Černá Mlha se svíjela kolem ní jako živá kápě.

Se zaskřípěním starého železa, přízrak vytáhl z kyrysu černé kopí – starověkou zbraň, jež ukončila její život.

Beze slov jej hodila na zem před bojovnici. Ta věděla, co jí bylo nabídnuto – pomsta – a znala její strašnou cenu: její duši.

Spektra přihlížela, tvář bez výrazu a její oči žhnuly nepolevujícím chladným vztekem, kterak bojovnice zvedla zrádnou zbraň. „Zapřísahám se pomstě„, řekla bojovnice a hlas se jí třásl. Otočila kopí a namířila jeho špičku dovnitř, směrem ke svému srdci. „Přísahám na svou krev. Přísahám na svou duši.„

Na moment se zastavila. Její muž by ji prosil, aby nešla po této cestě. Prosil by ji, aby nezatracovala svou duši tímto způsobem. Stín pochybností se jí vkradl na mysl. Nehynoucí spektra se jen dívala.

Poté si vzpoměla na svého muže, ležícího mrtvého, s četnými zraněními od mečů a seker. Vzpoměla si na své děti, roztažené na zemi a její odhodlání ztvrdlo jako kámen v jejím srdci. Zesílila svůj stisk na kopí.

„Pomož mi„, naléhala na spektru, „prosím, pomož mi jej zabít„.

Vrazila si kopí hluboko do hrudi.

Rozšířily se jí oči a padla k zemi. Chtěla ještě něco říct, ale z hrdla vyšly jen bublavé zvuky a krev.

Přízrak se díval jak umírá s netečným výrazem ve tváři.

Když poslední zbytek života vytekl s krví z jejího těla, duch bojovnice povstal. Prohlédla si své nehmotné ruce, a pak své mrtvé tělo na zemi v kaluži krve. Její výraz ztvrdl a v ruce se jí objevil přízračný meč.

Přízračné spojení, něco víc než jen světlo spojilo ducha bojovnice a pomsty, kterou vyvolala. Skrz toto spojení ji bojovnice viděla jinak, jako vznešenou válečnici, kterou byla zaživa; vysokou, hrdou, v zářící zbroji. Její postoj byl sebejistý, ale ne arogantní; rozený válečník, rozený vůdce. Takového velitele by následovala až do hrobu.

V pozadí jejího vzteku vycítila empatii – uznání jejich sdílené bolesti ze zrady. „Tvá věc je teď naše věc„, prohlásila Kalista, Oštěp Pomsty. Její hlas by hrobově chladný. „Od teď jdeme po cestě pomsty jako jedna„.

Bojovnice přikývla.

A s tím duch pomsty a bojovnice vstoupily do tmy a zmizely.