Vayne se řídí zásadou, že pomsta se má podávat zmasakrovaná, zakrvácená a s lebkou ježící se hroty šipek.

Vayne v zápěstním šipkometu zbýval poslední šíp. Krvácela ze tří různých ran. Ta kdysi lidská stvůra, kterou lovila celou noc, ji právě srazila k zemi a chystala se jí ukousnout hlavu u krku.

Šlo to lépe, než čekala.

Ze chřtánu měňavce odkapával sliz, zatímco se stvůra těšila myšlenkou na svou kořist. Když Vayne prohledala temnotu svými nočními pátracími brýlemi, nenašla poblíž ani zbraně, ani úkryt. Vystopovala šelmu až na tuto otevřenou louku právě proto, aby se nemohla schovat v demacijských olšinách, ale kvůli tomuto rozhodnutí byla odkrytá i Vayne sama.

Což jí ale vůbec nevadilo. Snadná kořist koneckonců neskýtá žádnou zábavu.

Šelma popadla Vayne za ramena a rozevřela čelisti, aby odhalila jednu řadu ostrých zubů za druhou. Kdyby ji náhodou nezabily její čelisti, určitě by to dokázal ten smrdutý dech.

Vayne bleskurychle zhodnotila své možnosti. Mohla by se pokusit vyhnout skusu šelmy, ale to by bylo přinejlepším krátkodobé řešení. Mohla by stvůru kopnout do šíleného množství zubů a pokusit se ji trefit svou poslední šipkou do výrazného čela, ale nemohla se spolehnout, že by si její šipka našla cíl skrz vyceněný les tesáků. Anebo by mohla zkusit něco okázalého, násilného a mírně hloupého.

Vayne zvolila tu poslední možnost.

Nacpala šelmě celou svou ruku do zejícího chřtánu. Jako břitva ostré zuby jí rozdíraly kůži na kloubech a paži, ale Vayne se usmívala – měla šelmu přesně tam, kde ji chtěla mít. Cítila sevření jejích čelistí, připravených skousnout a urvat jí ruku. Tu možnost jí ale nedala.

Vayne svou ruku zkroutila a procpala svůj zápěstní šipkomet do nitra zvířecí tlamy tak hluboko, dokud stříbrný hrot její poslední šipky nesměřoval přímo na patro jejího chřtánu. Škubla zápěstím a vystřelila šipku, která zrůdě proletěla lebkou a rozťala jí mozek vedví.

Její skřekot ustal tak náhle, jak začal, když se její tělo bezvládně sesunulo na travnatou půdu. Vayne vylezla zpod příšery a pokusila se vymanit svou ruku z její lebky, aniž by se pořezala víc než dosud, ale zjistila, že jí pěst uvízla v hlavě nestvůry.

Mohla buď dál zkoušet vytáhnout ruku skrz ozubenou tlamu měňavce – a nejspíš přitom přijít o jeden či dva prsty –, anebo svou paži mohla vrazit ještě hlouběji do lebky příšery a rozlomit jí čelist jako větévku.

Jako vždy, Vayne si zvolila tu poslední možnost.

---

Nejtěžší nebylo tu zatracenou věc zabít. Nejtěžší bylo dotáhnout ji zpět k její nevěstě.

Tedy spíš vdově.

Vdova Selina byla krásná, že to ani nebylo možné popsat. Ve vlasech se jí odráželo sluneční světlo dokonce i v temnotě jejího krbem ozářeném srubu. Její krásu nikterak nenarušovaly ani šrámy na tváři, ba ani slzy, které jí stékaly po lících.

Vayne položila mrtvolu ženě k nohám tak zlehka, jak to jen dokázala. Její tělo bylo nesmírně znetvořené a zohyzděné ranami, které si způsobila sama, i těmi, které ne; vypadala spíš jako spojení končetin a masa než jako člověk.

„Bylo to rychlé?“ zeptala se vzlykající vdova.

Nebylo to rychlé. Vayne tohoto měňavce stopovala do doupěte za východní výspou Demacie. Podařilo se jí zastihnout ho uprostřed proměny: oči měl znásobené a rozšířené, ústa měla protáhlé čelisti, levá paže se proměnila v jako břitva ostré klepeto – a byl rozzuřený.

Vayne si ze zápěstí setřela kousek mozku, který jí tam ulpěl, když příšeře rukou prorážela lebku.

„Ehm,“ řekla Vayne.

„Ach, má lásko,“ řekla Selina, která padla na kolena a objala zmutované tělo. „Co jen mohlo přivodit takové neštěstí?“

Vayne si klekla vedle páru, zatímco si žena na hruď přivinula zbytek mužových vlasů a buď si nevšímala, jak jí krev smáčí šaty, anebo jí to bylo jedno.

„Někteří lidé se do zvířecí podoby proměňují sami. Jiní se proměňují proti své vůli,“ řekla Vayne.

Vzala naběhlou ruku mrtvoly a zběžně ji prozkoumala. „On patřil do té druhé skupiny.“

Oči vdovy se rozšířily hněvem.

„Někdo mu tohle udělal? Kdo by – proč by –“

Vdova se v slzách zhroutila na tělo a nedokázala najít slov.

„Theriani – měňavci – občas chtějí společníka. Jindy jsou prostě krutí: vrhnou se na někoho a kousnou ho čistě ze vzteku či zmatku. Jiní, které jsem potkala, se prostě nudili. Pro ně je to zábava,“ řekla Vayne a hladila ženu po hlavě. „Ale někteří… někteří mají prostě hlad.“

Vdova vzhlédla a nepřestávala vzlykat.

„Já to – já to nechápu.“

Vayne se na vdovu soucitně usmála.

„Chtějí někoho sežrat, ale občas jim ten někdo uteče. A ta věc, která se je pokoušela sežrat, na ně nechtěně přenese svou kletbu. Oni se pak taky promění.“

Vdova na Vayne zírala. Zápěstní šipkomet na Vaynině paži zacinkal, když ženě odhrnovala vlasy ze slzami zalitých očí.

„Poslední therian, kterého jsem zabila, mi řekl, že mu oběti chutnají víc, když ho milovaly. Má to něco společného se šťavnatou příchutí, která se v nich objeví, když se červenají. Ani si nedokážu představit, jak asi chutnají na líbánkách, hmm?“ zamyslela se Vayne.

Vdova přestala naříkat. Pohled se jí zpevnil.

„On tě miloval, víš?“ řekla Vayne.

Vdova se pokusila vstát, ale Vayne pevně svírala chomáč ženiných vlasů a silně za něj zatahala.

„Muselo ho to dost překvapit, když jsi ho kousla. Lidi jsou nepředvídatelní, když mají strach. A na světě není nic děsivějšího, než když tě zradí někdo, koho miluješ.“

Vayne cukla zápěstím a natáhla kohoutek svého zápěstního šipkometu.

„Takže kdo proměnil tebe?“

Žena jí nenávistně oplácela pohled a oči jí tmavly, až se zbarvily do sytě rudé.“

„Nikdo,“ řekla hlasem, který zněl, jako by kudly skřípaly o kámen. „Já už se takhle narodila.“

Vayne se usmála.

„Jak jsi to poznala?“ zeptala se vdova a přesunula si ruku za záda.

„Kousance měl vepředu na krku, a ne vzadu. Do toho ještě nedostatek jakýchkoliv jiných zranění kdekoliv na těle. To všechno mi prozradilo, že ho napadl někdo, komu věřil. Jen do toho. Zkus to.“

Vdova se zastavila.

„Co jako?“

„To klepeto, co si proměňuješ za zády. Sekni mě. Uvidíme, jestli mi stihneš useknout ruku dřív, než ti čelem proženu šipku,“ řekla Vayne.

Vdova sklesle stáhla své klepeto zpoza zad. Hra skončila.

„Proč?“ zeptala se.

„Proč co?“ odpověděla Vayne bez výrazu.

„Proč jsi prostě nepřišla rovnou a nezabila mě? Proč celé tohle… divadlo?“

Vayne se usmála. Byl to potutelný škleb plný nenávisti.

„Protože jsem chtěla mít jistotu, že se nepletu. Protože jsem chtěla, abys cítila stejnou paniku a strach jako on. Ale hlavně…“

Vayne napjala zápěstí. Šest palců dlouhá šipka z chladného stříbra provrtala s kovovým zaduněním měňavčí mozek. Vdova obrátila oči v sloup. Zhroutila se na podlahu jako pytel kamení.

„Protože mě to baví.“