Za Demacii: Příběh o Garenovi a Lux
Dokážou ti nejlepší a nejodvážnější z celé Demacie vrátit světlo do města zamořeného nočními můrami?
Před kolika lety byla Lux naposledy ve Zkamelnici?
Nebyla si jistá, ale tušila, že to bylo asi sedm let. Garen tehdy zrovna odešel, aby zahájil svůj výcvik u Neohrožené gardy, a zbytek rodiny přišel na sever vzdát hold k hrobce pradědečka Fossiana. Lux si pamatovala, jak si stěžovala na ten ustavičný déšť, když po klikatých cestách projížděli skaliska a lesní úžlabiny, aby se dostali k hrobce jejího předka. Očekávala mramorové mausoleum, jako byla třeba Síň chrabrosti, ale zklamalo ji, když zjistila, že je to sotva něco víc než travnatá mohyla krčící se u úpatí obrovského skalního masivu. Na mramorové desce vsazené do základu mohyly byla vyobrazena legenda o jejím legendárním předkovi – Fossian a démon, jak padají z útesu; její pradědeček, jak je smrtelně raněn, a ona děsivá bytost, jak má ve svém černém srdci zaražený demacijský meč.
Pršelo tehdy a pršelo i teď. Ledová severní sprcha přímo z rozeklaných hor, jež oddělovaly Demacii od Freljordu. V oné zamrzlé říši se schylovalo k bouři, která se rozdělí na opačné straně hřebenů a vyprší se na pásy bujné zeleně demacijských borovic ohnutých nehostinným větrem. Na západě i východě hory ustupovaly azurovému oparu, nebe bylo temné a hrozivé jako jedna z protivnějších nálad jejího bratra. Táhlou vysočinu na severu protínaly útesy a hluboké propasti. Nebezpečný kraj, domov drsných zvířat a divokých šelem všech tvarů a velikostí.
Lux se na sever vydala před dvěma týdny; z Demacie šla do Edessy, pak do Pinary a poté do Lissu. Z Lissu do Velorusu a nakonec do Vysokého Stříbromoří, města dravců. Jedna noc s rodinou v jejich domově na úpatí Rytířovy skály a pak dál do severozápadních částí Demacie. Povaha lidí a vesnic se začala měnit téměř okamžitě, když za ní srdce Demacie zapadlo jako praporek utržený z korouhve na stožáru.
Zvlněné úrodné pláně ustoupily větrem ošlehanému venkovu plnému hlodáše a bodláčí. Nad hlavou vřískali raptoři se stříbrnými křídly a nikým neviděni sváděli v oblacích své souboje. Vzduch se ochladil, neboť z něj byl cítit silný led Freljordu, a s každou další uraženou mílí byly hradby osad vyšší a vyšší. Cesta do Zkamelnice byla dlouhá a únavná, ale konečně byla tady. Lux si dovolila drobný úsměv.
„Už brzo budeme v chrámu, Plamínku,“ řekla a prohrábla svému koni hřívu. „Budou tam pro tebe mít oves a vyhřáté stáje, slibuju.“
Kůň zavrtěl hlavou, odfrkl si a netrpělivě podupával. Lux semkla paty a vedla svého znaveného oře vyježděnou stopou, která se vinula k hlavním branám Zkamelnice.
Město leželo na březích burácející řeky Serpentrion, která pramenila v horách a klikatila se k západnímu pobřeží. Městské hradby z leštěné žuly lemovaly linii kopců a budovy za nimi byly postavené z kamene, vyzrálého dřeva a zelenkavých střešních tašek. Na východě se tyčila věž chrámu Světlonošů a kotel s ohněm v jeho věžičce představoval přívětivé světlo v neodbytném soumraku.
Lux si stáhla kápi svého modrého pláště a zavrtěla hlavou, aby si rozpustila vlasy. Byly dlouhé a zlatavé a lemovaly mladistvou tvář s vysokými lícními kostmi a očima modrýma jako moře, v nichž se zračilo odhodlání. Rozepjala kožený pásek, který držel její hůl u sedla, a její lakované ebenové a zlaté tělo měla volně u boku. Na věži nad železem lemovanou branou se objevili dva muži, oba vyzbrojeni silným dlouhým lukem z tisu a jasanu.
„Zadrž, poutníku,“ řekl jeden ze strážných. „Brána je zavřená až do rána.“
„Jmenuji se Luxanna z Korunní stráže,“ řekla. „Je pozdě, to máš pravdu, ale já urazila dlouhou cestu, abych vzdala hold svému pradědovi. Byla bych vám zavázána, kdybyste mě pustili dál.“
Muž zamžoural v šeru, a když ji poznal, oči se mu rozšířily. Už je to několik let, co byla ve Zkamelnici naposledy, ale Garen vždy říkal, že jakmile lidé na Lux jednou pohlédnou, nikdy už jim z paměti nevymizí.
„Madam z Korunní stráže!“ Odpusťte mi!“ zvolal muž a otočil se k mužům pod sebou. „Otevřete bránu.“
Lux s Plamínkem popošla kupředu, zatímco se pevné dřevo brány za doprovodu břinkotu těžkých železných řetězů zvedalo a zasouvalo do kamenného barbakanu. Jakmile se zvedlo dostatečně, Lux pod ním projela a na druhé straně na ni čekala narychlo svolaná čestná stráž – deset mužů v kožených hrudních plátech a modrými plášti zajištěnými stříbrnými špendlíky ve tvaru okřídlených mečů. Byli to hrdí demacijští vojáci, ačkoliv záda měli podivně prohnuté a z očí jim čišelo vyčerpání.
„Vítejte ve Zkamelnici,“ řekl ten samý muž, který k ní promluvil z věže. „Je to pro nás velká čest, má paní. Smírčí soudkyni Giselle se uleví, že tu jste. Mohu vám nabídnout oddíl vojáků, který by vás doprovodil domů?“
„Děkuji, ale to nebude nutné,“ řekla Lux, která se podivovala nad tím, že muž zvolil slovo „uleví“. „Domluvila jsem si ubytování u paní Pernille v chrámu Světlonošů.“
Chtěla se rozjet dál, ale vycítila, že strážný jí chce ještě něco říct, a tak Plamínkovi mírně přitáhla otěže.
“Madam z Korunní stráže,” řekl strážný. „Přišla jste učinit přítrž naší noční můře?“
Chrám Světlonošů byl teplý a suchý, a když se Plamínek uvelebil ve stájích, dlouze si promluvila s paní Pernille v hlavní síni. Zvěsti o temné magii v lesích a skaliscích kolem Zkamelnice se donesly i Světlonošům v hlavním městě Demacie a Zářivá Kahina vyslala Lux, aby tuto záležitost prověřila.
Lux pocítila temnou atmosféru, hned jak vjela do města – plíživý pocit, jako by ji někdo sledoval ze stínů. Těch pár měšťanů, které spatřila na ulicích, mělo těžkopádné kroky a uondaná těla.
Nad Zkamelnicí se vznášel závoj strachu, ale bylo to ještě horší, než si Lux myslela.
„Jde o Lucu, syna soudkyně Giselle,“ vysvětlila paní Pernille, plavovlasá žena v bledé róbě světlonošské léčitelky.
„Co je s ním?“ zeptala se Lux.
„Před dvěma dny se ztratil,“ vysvětlila Pernille. „A lidé jsou si jistí, že ho zajal jakýsi temný mág pro své strašlivé účely.“
„Proč si to myslí?“
„Zeptejte se mě ráno,“ řekla Pernilla.
Lux se probudila s křikem, srdce jí bušilo v hrudi a dech měla přerývaný a sípavý. Mysl jí naplnila hrůza; noční můra o ostrých hácích, které ji stahovaly pod zem, o smrdutém bahně, které jí plnilo ústa, a o temnotě, která navždy zadusila její světlo. Lux zamrkala, aby z očí zahnala hrozné výjevy ze snu, a koutkem oka si všimla ustupujících stínů. V ústech cítila výraznou pachuť zkaženého mléka, což byla neklamná známka přetrvávající magie. V dlaních vyvolala přízračnou zář. Místnost naplnilo světlo a díky němu zmizely i poslední zbytky noční můry. Prostoupilo jí teplo a kůže se jí leskla jemnou mlhou povědomého pestrobarevného světla.
O patro níž zaslechla hlasy, a tak pěsti zaťala. Světlo ustoupilo a pokoj nadále ozařovaly pouze sinalé sluneční paprsky, jež prosvítaly okenicemi. Lux si přitiskla ruce na spánky, jako by ze své mysli chtěla ty otřesné vidiny vytlačit. Snažila se vybavit si z noční můry určité okamžiky, ale vrátil se jí pouze pach kyselého dechu a temnota, která ji tlačila k zemi.
Lux vyprahlo v krku, a tak se rychle oblékla a vzala si svou hůl z rohu místnosti. Sestoupila do chrámové kuchyně, a přestože na jídlo neměla pražádnou chuť, připravila si snídani skládající se z chlebu a sýra. Po prvním soustu jí ústa naplnila chuť pohřební zeminy, a tak jídlo odložila.
„Teď už chápete?“ zeptala se Pernille, která vešla do jídelny a posadila se k jejímu stolu. Pleť pod Pernillinýma očima byla fialová kvůli nedostatku spánku, kůži měla bledou, místy zbarvenou do záře ohně. Teprve teď si Lux všimla, jak nesmírně znavená Pernille byla.
„O čem se vám zdálo?“ zeptala se Lux.
„O ničem, co bych si chtěla připomenout tím, že o tom budu mluvit nahlas.“
Lux pomalu přikývla. „V tomhle městě je něco strašlivě špatně.“
Plamínek zaržál, když ji spatřil. Uši měl sklopené k lebce a oči rozšířené. Přitulil se k ní nosem a ona ho pohladila po perlově bílém krku a po ramenou.
„Tobě se taky něco zdálo?“ zeptala se a kůň pohodil hřívou.
Lux ho rychle osedlala a vyrazila k severní zkamelnické bráně. Slunce vyšlo již před hodinou, ale město se ještě zcela neprobralo k životu. Z výhní nestoupal žádný kouř, z pekáren se nenesla žádná vůně čerstvého chleba a dveře svých obchodů mělo otevřeno jen velmi málo rozmrzele vyhlížejících kupců. Demacijci byli pracovití, ukáznění a pilní, takže pohled na to, jak pohraniční město začíná s každodenní prací tak pozdě, byl krajně neobvyklý. Ale jestliže si Zkamelničtí protrpěli stejnou noc jako ona, nemohla jim dávat za vinu, že se jim pomalu vstávalo.
Projela bránou na otevřená pole před městem a nechala Plamínka, ať si protáhne zatuhlé svaly, než se vrátili zpět na blátivou cestu. Její hřebec si před mnoha lety zlomil nohu, ale rychlost jeho trysku tím nijak neutrpěla.
„Jen klid, chlapče,“ řekla Lux, když vjeli do lesa.
Ve vzduchu se vznášela silná vůně borovic a divokých květů a Lux si užívala omamné přírodní aroma severního podnebí. Listnatou klenbou pronikaly lomené paprsky slunečního světla. Ze zápachu vlhkého bahna jí zamrazilo v zádech, když si nakrátko připomněla svůj zlý sen. Vyrazila hlouběji do lesa a sledovala cestu, která se klikatila dál na sever. Lux sundala ruku z otěží a natáhla se po třpytivém slunečním paprsku – následně ucítila, jak v ní zavířila magie. Poddala se tomu a cítila, jak se světlo v nitru její bytosti rozlévá po celém těle jako elixír.
Její svět se rozsvítil, když magie zaplavila její smysly – barvy lesa byly nepřirozeně syté a plné života. Viděla, jak se ve vzduchu vznášejí třpytící se částečky světla, slyšela dech stromů i vzdechy země. Vidět svět takto – živý a plný energie, která prostupovala vším živým – bylo tak neuvěřitelné. Od stébel trávy až po silné železbřízy, jejichž kořeny prý sahají k samému srdci světa.
Po hodině jízdy pestrobarevným lesem narazila na rozcestí, přičemž jedna cesta vedla na východ – do dřevorubeckého města, pokud jí slouží paměť – a ta druhá klesala na západ do osady vybudované kolem bohatého dolu na stříbro. Její otec na tomto dolu vlastnil podíl a její oblíbený špendlík na plášť byl vyroben z kovu vytěženém právě v jeho hlubinách. Mezi těmi dvěma hlavními cestami byla ještě menší stezka, sotva znatelná a vhodná jen pro osamělé jezdce či ty, co šli po svých.
Být to před sedmi lety, byla by se vydala touto stezkou. Nyní Lux přemýšlela o tom, proč se zdráhá vést Plamínka tímto směrem. Nepotřebovala tudy jet, neboť příběh o tom, že přišla uctít svého praděda, byl pouhou zástěrkou. Lux zavřela oči a rozpažila, přičemž nechala magii proudit z prstů a třpytící se špice její hole. Nadechla se, takže jí plíce naplnil studený vzduch, a nechala k sobě promluvit světlo lesa.
Mluvilo v kontrastních odstínech světla a stínu, jiskrných barev a živoucího osvícení. Cítila, jak světlo vzdálených hvězd padá dolů jako mlha – světlo, které obklopovalo další světy a národy. Tam, kde se světlo Demacie utápělo ve stínu, s sebou trhla. Tam, kde vyživovalo něco živého, se uklidnila. Lux se otočila v sedle. Smysly měla mnohem ostřejší než většina ostatních smrtelníků a hledala sílu, která se vznášela nad touto zemí jako kletba. Slunce už bylo skoro v nadhlavníku a Lux se zamračila, jak to s jakostí světla v lese otřáslo. Cítila stíny tam, kde by žádné stíny být neměly – ukrytou temnotu tam, kde by mělo existovat pouze světlo. Dech jí uvízl v hrdle, jako by jí krk svírala ruka, a náhle jí projela vlna závratě. Oční víčka se jí zatřepotala a pomalu se zavřela, jako by ji něco zatahovalo do bdělého snění.
Les kolem ní náhle ztichl. Listy stromů či stébla trávy nenarušoval ani ten sebemenší závan větru. Stříbrokřídláci byli zticha a zvuk zvířat ustal. Lux zaslechla slabý šustot stahovaného pohřebního rubáše.
Spát…
„Ne,“ řekla a sevřela svou hůl, ale nepřirozená únava se přes ni přetáhla jako pohodlná deka, hřejivá a všeobjímající. Luxina hlava poklesla a ona na kratičký okamžik zavřela oči.
Praskot zlomené větve a skřípot kovu Lux přiměl oči otevřít. Zhluboka se nadechla a chlad v plicích ji zase bleskově probral. Zamrkala, aby z očí zahnala stíny, a vydechla ledový vzduch, když svou magii vtáhla zpátky do sebe. Zaslechla muže na koních, cinkot uzd a otěží a skřípot kovu o kov. Jezdci, ve válečné zbroji. Alespoň čtyři, možná i víc.
Lux se nebála. Tedy zatím se nebála a rozhodně ne lidí. Nejnaléhavější hrozbu představovala ta temnota, která číhala v lese, ať už to bylo cokoliv. Její síla byla nejistá, její schopnosti působily dojmem, že tu někdo zkoumá hranice toho, co dokáže. Přitáhla Plamínkovi otěže, otočila ho na druhou stranu, připravená čelit tomu, co se blíží, ať už je to cokoliv. Freljordští nájezdníci? Na námořní piráty byla až příliš ve vnitrozemí, a kdyby padla jedna z velkých horských pevností, určitě by o tom slyšela. Psanci? Možná. S těmi by se Lux vypořádala. Nechala magii probublávat mezi konečky prstů, připravená rozpoutat svou moc pomocí výbojů ničivého světla.
Listoví před ní se rozestoupilo a do jejího zorného pole vyjelo pět jezdců.
Byli to silní muži, obrnění od hlavy až k patě v lesklé válečné zbroji. Seděli na šedých hřebcích s širokou hrudí, z nichž každý dosahoval výše skoro šesti stop a každý měl na sobě kobaltově modrý kropíř. Čtyři z nich měli tasené meče, zatímco pátý měl svou čepel se zlatým jílcem zasunutý v lakované modré pochvě na zádech.
„Luxanno?“ řekl tento jezdec hlasem tlumeným hledím přílby.
Lux vydechla, když si rytíř sňal přilbu a odhalil tmavé vlasy a rysy jakoby tesané do žuly, které byly tak dokonalým vtělením celé Demacie, že se divila, že ještě nejsou na žádné minci.
„Garene,“ vydechla Lux.
Její bratr si přivedl čtyři členy Neohrožené gardy.
Být členem jakéhokoliv jiného vojska, čtyři válečníci by představovali nicotnou sílu, ale každý válečník Neohrožené gardy byl hrdina, legenda opředená příběhy o udatnosti tesané do čepelí jejich mečů. O jejich skutcích se vyprávělo dokola a dokola u hospodských stolů a krbů po celé Demacii.
Ten tmavovlasý s jiskrným pohledem byl Diadoro, vousatý šermíř, který dokázal udržet Truchlivé brány proti obrněné hordě trifarské legie celý den. Po jeho boku byl Sabator z Jandelle, přemožitel odporného hlubodraka, který se každých sto let probouzel, aby se krmil, ale který už se nikdy neprobudí. Jeho tesáky visely v trůnním sále krále Jarvana vedle nově pověšené dračí lebky, kterou přitáhl jeho syn se svou záhadnou společnicí.
Útlejší, ale o nic méně impozantní byla Varya – ta, která velela útoku na palubách flotily mořských vlků u Úsvitné tvrze. Jejich lodě podpálila, a přestože sama utrpěla téměř smrtelné zranění, porazila jejich zuřícího vůdce. Rodion, její dvojče, vyplul na sever do Ledržavu a vypálil freljordské přístavní město do základů, aby už se nikdo z nich neodvážil plout na jih a tam páchat škody.
Lux je znala všechny, ale nad představou, že by dnes večer u stolu poslouchala jejich legendy, obrátila oči v sloup. Ano, byli to hrdinové Demacie a uznání si nepochybně zasloužili, ale slyšet podesáté o tom, jak Sabator sešplhal hloubodrakovým jícnem, nebo o tom, jak Varya umlátila Grelmorna k smrti rozbitým pádlem, bylo na Lux až příliš.
Když se po cestě vraceli do Zkamelnice, jel Garen vedle ní. V rámci pátrání po synovi smírčí soudkyně či jakékoliv známky čehokoliv nekalého kroužili kolem města, dokud denní světlo nezačalo slábnout, ale nenašli vůbec nic. Vzhledem k hluku, který Garen se svou Neohroženou gardou dělali, by ale jakýkoliv případný služebník temnoty měl spoustu času utéct a schovat se. Pět válečníků v těžkých plátech se přísně vzato nepohybovalo kradmě a bez své magie Lux nedokázala vycítit zdroj temné síly, který cítila tam na rozcestí.
„Tys vážně přijela navštívit hrobku pradědečka Fossiana?“
„Však jsem to říkala, ne?“
„Ano,“ odpověděl Garen. „Říkala. Jen mě to překvapuje. Vzpomínám si, jak matka říkala, že se ti sem posledně nechtělo.“
„Divím se, že si to pamatuje.“
„Ale pamatuje,“ řekl Garen, aniž by se na ni podíval. „Když se slečně Luxanně z Korunní stráže něco nelíbí, obloha potemní, dešťové mraky se vyprázdní a lesní zvěř se schová do úkrytu.“
„Děláš, jak kdybych byla nějaký rozmazlený fracek.“
„Vlastně jsi trochu byla,“ řekl Garen a jeho letmý náznak úsměvu ztlumil žahavost jeho slov jen částečně. „Tobě procházely věci, za které by mně zmalovali záda. Matka mi vždycky říkala, abych si nevšímal těch věcí, co jsi dělala.“
Ta slova mezi nimi visela a Lux odhlédla pryč, připomněvši si, že by svého bratra neměla podceňovat. Lidé ho znali jako upřímného a přímého, s obstojnými znalostmi taktiky a válečných strategií, ale jen málokdo ho považoval za mazaného či vychytralého.
A Lux věděla, že to byla chyba. Ano, Garen byl jednoduchý válečník, ale jednoduchý neznamená hloupý.
„Co myslíš, že se stalo s tím klukem?“ zeptala se Lux.
Garen si rukou pročísl vlasy.
„Kdybych měl hádat, řekl bych, že utekl z domova,“ pronesl. „Nebo se rozhodl, že vyrazí za dobrodružstvím, a ztratil se někde v lese.“
„Takže si nemyslíš, že ho unesl nějaký temný mág?“
„Možné to rozhodně je, ale Varya a Rodion touto cestou projížděli sotva před půl rokem a nenašli žádný důkaz nepřirozených kouzel.“
Lux přikývla a zeptala se: „Už jsi ve Zkamelnici někdy nocoval?“
„Ne,“ odpověděl Garen, když se jim opět naskytl výhled na město. „Proč se ptáš?“
„Jen tak.“
„Tam dole se něco děje,“ řekl Sabator a rukou si stínil oči před zapadajícím sluncem.
Garen se rychle podíval tam, kam ukazoval jeho válečník, a veškerá uvolněnost mu náhle zmizela z tváře. Celý jeho posed se změnil, svaly se napjaly a připravily se na boj a pohled měl zcela soustředěný. Válečníci z Neohrožené gardy kolem něj utvořili formaci a byli připraveni v mžiku vyrazit.
„Co se děje?“ řekla Lux.
Rozlícený dav hnal jednoho kulhajícího muže ulicemi směrem k tržišti. Neslyšela, co pokřikují, ale na to, aby ucítila jejich hněv a strach, žádná slova nepotřebovala.
„Gardo! Vyrážíme,“ zvolal Garen a přiměl svého oře k pohybu.
Plamínek byl rychlý kůň, ale ani on se nedokázal vyrovnat obilím krmeným demacijským válečným hřebcům. Než Lux projela branami, městem se začaly ozývat křičící hlasy. Plamínkovy boky se leskly potem a jeho železem pobitá kopyta vyrážela z dlažebních kostek jiskry. Lux svého koně přinutila zastavit, když dorazila na zalidněné tržiště, seskočila ze sedla a spatřila výjev, který po celé Demacii vídala až příliš často.
„Ne, ne, ne…“ zamumlala, když viděla, jak dva strážní táhnou plačícího muže na dražební plošinu, na které se obvykle prodával a kupoval dobytek. Muž měl šaty zbrocené krví a úpěnlivě kvílel. Před ním stála žena v róbě s bronzovými křídly lemované hermelínem, jakou nosili demacijští smírčí soudci – pravděpodobně Giselle. Na náměstí byly stovky zkamelnických měšťanů, kteří na muže křičeli. Síla jejich nenávisti byla hmatatelná a Lux cítila, jak se jí magie dere k povrchu kůže. Potlačila sílící světlo a protáhla se davem, když spatřila Garena stát u schůdků vedoucí na dražební plošinu.
„Aldo Dayane,“ řekla smírčí soudkyně Giselle hlasem plným emocí. „Prohlašuji tě za vraha a společníka temného mága!“
„Ne!“ křičel muž. „Vy to nechápete! Byly to příšery! Já je viděl, jejich pravou tvář! Byla to temnota. Nic než temnota!“
„Doznává se!“ zvolala Giselle.
Dav odpověděl řevem a z každého hrdla byla slyšet sílící touha po pomstě. Vypadali odhodlaní vrhnout se na dražební plošinu a rozsápat Aldu Dayana na kusy a možná by se jim to i povedlo nebýt čtyř válečníků Neohrožené gardy, kteří stáli po jejích okrajích s tasenými meči.
„Co se děje? Co se stalo?“ zeptala se Lux, když došla ke Garenovi.
Garen se na ni nedíval, oči měl upřené na klečícího muže.
„Zavraždil svou ženu a děti v posteli, pak vyběhl na ulici a napadl své sousedy. Rozsekal tři lidi sekerou, než ho dokázali zadržet.“
„Proč by něco takového dělal?“
Garen se na ni konečně otočil. „Proč myslíš? Poblíž musí být nějaký mág. Tohle místo svírá temnota. Pouze temný vliv nějakého čaroděje by dokázal dohnat věrného demacijského občana k tak odporným činům.“
Lux spolkla naštvanou odpověď a protlačila se kolem Garena. Vystoupala po schůdcích na plošinu a přešla ke klečícímu muži.
„Madam z Korunní stráže? Co to děláte?“ dožadovala se Giselle.
Lux si jí nevšímala a zvedla muži hlavu. Tvář měl samou modřinu, jedno oko bylo tak napuchlé od rány obuškem či pěstí, že na něj neviděl. Z nosu mu proudem tekla krev a hlen a z rozseknutého rtu mu kanuly provazce slin.
„Podívej se na mě,“ řekla a mužovo zdravé oko se na ni pokusilo zaostřit. Bělmo oka měl podlité krví a očnici měl zbarvenou dofialova jako člověk, který nespal už několik dnů.
„Dayane, dobrý muži, řekni mi, proč jsi zabil svou rodinu,“ pronesla Lux. „Proč jsi napadl své sousedy?“
„To nebyli voni. Ne. Já to viděl. Nebyli to voni, byly to… příšery…“ vzlykal muž. „Temnota potažená kůží. Je mezi náma celou dobu! Vzbudil jsem se a viděl jejich pravou tvář! Tak jsem je zabil. Musel jsem to udělat. Musel!“
Lux vzhlédla, když se u jejího ramene objevila soudkyně Giselle. Lux viděla, jak se jí ve tváři zračí žal, ze kterého bolela duše. Během posledních dvou dnů zestárla o deset let. Soudkyně s nechutí shlížela na Aldu Dayana a pěsti měla zaťaté v bok.
„Zabils mého Lucu?“ zeptala se a hlas jí skřípal žalem. „Zabils mého syna? Jen proto, že byl jiný?“
Hlasité výkřiky z davu se dožadovaly pomsty, zatímco se slunce zapadlo za obzor a stíny se protáhly. Aldu Dayana zasáhla hrstka bláta a hnoje, zatímco jeho bývalí přátelé a sousedé volali po jeho smrti. Mlátil sebou v sevření stráží, z úst mu odlétala pěna a plival krvavé sliny.
„Musel jsem je zabít!“ křičel a vzdorovitě zíral na své obviňovatele. „Nebyli to voni. Jen temnota, nic než temnota. Moh to bejt kdokoliv z vás!“
Lux se obrátila zpět k soudkyni Giselle.
„Co jste myslela tím, že je váš syn jiný?“
Giselle byla zcela pohlcena svým žalem, ale Lux nahlédla dál a spatřila tam jakýsi tajný stud. Oči smírčí soudkyně byly podlité krví a lemované temnými šmouhami vyčerpání, ale ani to nedokázalo skrýt stejný výraz, který Lux viděla v očích své matky, kdykoliv se její schopnosti zamlada vymkly kontrole. Byl to ten stejný výraz, který občas viděla v očích svého bratra, když si myslel, že se nedívá.
„Co jste tím myslela?“ zeptala se znovu.
„Nic,“ řekla Giselle. „Nic jsem tím nemyslela.“
„Jak jiný?“
„Prostě jiný.“
Lux už takové vytáčky slyšela dřív a najednou přesně věděla, jak je syn smírčí soudkyně jiný.
„Už jsem slyšel dost,“ řekl Garen, který vystoupal na plošinu a vytáhl z pochvy svůj dlouhý sunocelový meč, až to zasyčelo. Nepředstavitelně ostrá čepel se v soumraku leskla.
„Garene, ne,“ řekla Lux. „Děje se tady ještě něco jiného. Dovol mi s ním promluvit.“
„Je to zrůda,“ prohlásil Garen a přetočil si meč na rameno. „I kdyby to nebyl služebník zla, je to pořád vrah. Může ho stihnout jen jediný trest. Soudkyně?“
Giselle odhlédla od Lux a oči měla zalité slzami. Přikývla.
„Aldo Dayane, shledávám tě vinným a povolávám Korunního strážce Garena z Neohrožené gardy, aby vykonal demacijskou spravedlnost.“
Muž pozvedl hlavu a Luxiny oči se zúžily, když ucítila jakýsi bodavý pocit, jak jím… něco prochází. Náznak čehosi plíživého. Než si tím mohla být jistá, odplazilo se to zase pryč, ale z toho závanu ledového vzduchu se jí zježily chloupky na krku.
Dyanovy končetiny sebou zaškubaly, jako by to byl nějaký pomatený poutník stižený třesavou nemocí. Cosi zašeptal, sípavě a mdle, když Garen pozvedl svou zbraň a chystal se k popravčímu úderu. Dyanova poslední slova se téměř utopila v záplavě souhlasných výkřiků z davu, ale když se Garen rozmáchl svým mečem, konečně si je spojila dohromady.
Světlo pohasíná…
„Počkej!“ zvolala.
Garenův meč jedním mocným úderem oddělil muži hlavu od těla za řevu spokojeného davu. Tělo se sesulo na plošinu a z pahýlu na krku mu crčely dva oblouky krve. Hlava se odkutálela Giselle k nohám, zatímco z mrtvoly Aldy Dayana se řinul propletený sloup kouře jako černá žluč vytékající z masového hrobu. Smírčí soudkyně se zhrozila, když se z lebky mrtvého muže vynořil přízračný tvar se zahnutými spáry a žhnoucíma očima.
Přízračná temnota se se zlomyslným uchechtnutím vrhla na soudkyni. Ta vykřikla, když jí temnota prošla a záhy se rozplynula jako jiskry rozváté větrem. Lux pocítila závan skonu oné věci, energii tak odpornou, tak záštiplnou a tak nelidsky zlou, až se tomu nechtělo věřit. Soudkyně Giselle se s vyděšeným pláčem zhroutila, její tělo bylo bledé.
Lux klesla na jedno koleno, když se v jejím nitru zjevila přehršel strašlivých vidin; dusivý strach z toho, že ji pohřbí zaživa, z toho, že ji vlastní bratr vyžene z Demacie, z tisíců způsobů, jak by mohla zemřít pomalou a bolestivou smrtí. Její vnitřní světlo se vzpíralo těmto hrůzným vidinám a v Luxině dechu se leskly částečky světla, jak z úst vyplivla pachuť smrti.
„Lux…“
Garen šeptal a jí chvíli trvalo, než jí došlo, jak ho vůbec mohla slyšet přes ten jásající dav. Lux odvrátila zrak od vzlykající soudkyně a cítila ve svém těle zuřivý příboj magie.
Dav stál v naprostém tichu.
„Lux, co se děje?“ zeptal se Garen.
Lux zamrkala, aby se zbavila těch hrůzostrašných výjevů, které se jí stále vypalovaly do mysli, a sledovala Garenův pohled, zatímco válečníci Neohrožené gardy přispěchali ke svému veliteli.
Pak, jeden po druhém, padli lidé ze Zkamelnice na zem, jako by se jim prostě z těla najednou vytratil veškerý život.
Lux zatnula zuby a donutila se vstát.
Slunce už téměř zmizelo za západní zkamelnickou hradbou a její ústa se otevřela dokořán, když spatřila, jak z bezvědomých těl obyvatel města stoupaly podivné tvary z černých výparů. Každý z nich byl jiný a Lux sledovala, jak se shromažďuje zástup démonů v noxijské zbroji, obrovských pavouků, mnohohlavých plazů, obřích démonických válečníků s ojíněnými sekerami, velkých mladých draků se zuby jako obsidiánové dýky a houf věcí, které příčetná mysl nedokázala popsat.
„Čáry,“ prohlásil Garen.
Stínoví tvorové neslyšně klouzali vzduchem a blížili se k plošině. Hotový příliv děsů jako ze zlých snů.
„Co jsou zač?“ zeptala se Varya.
„Zhmotněné nejtemnější noční můry zkamelnického lidu,“ řekla Lux.
„Jak to víte?“ dožadoval se Sabator.
„Prostě to vím,“ řekla Lux s vědomím, že tu nemůže zůstat a bojovat. Její schopnosti by se nejlépe uplatnily jinde a Neohrožená garda se tady o sebe dokáže postarat sama. Dala si palec a ukazovák na spodní ret a zašeptala vyvolávací formuli, načež se obrátila ke Garenovi.
„Vím, jak to zastavit,“ řekla.
„Jak?“ zeptal se Garen, aniž by spustil oči z blížícího se démonického zástupu.
„Na tom nezáleží,“ odvětila Lux. „Prostě… zkuste vydržet, dokud se nevrátím.“
Lux odběhla na okraj plošiny, zatímco Plamínek cválal mezi tvory. Její oř jimi prošel bez potíží, neboť jeho sny a noční můry ani v nejmenším nezajímaly moc, která se nyní šířila po Zkamelnici. Lux seskočila z plošiny, zachytila se Plamínkovy hřívy a jedním plynulým pohybem se vyšvihla na jeho hřbet.
„Kam jedeš?“ dožadoval se Garen.
Kůň se postavil na zadní a Lux se obrátila v sedle, aby svému bratrovi odpověděla.
„Jak jsem řekla,“ vykřikla. „Jedu vzdát hold našemu pradědečkovi Fossianovi!“
Garen sledoval, jak jeho sestra cválá temným zástupem a opatrně si brázdí cestu padlými obyvateli města. Chamtivé spáry se po ní sápaly, ale ona se s Plamínkem dokázala každému výpadu vyhnout. Lux vyjela z přízračného houfu a zastavila se jen natolik, aby směrem ke svému bratrovi pozvedla svou hůl se zlatou špičkou.
„Za Demacii!“ zvolala.
Neohrožená garda břinkla svými meči o štíty.
„Za Demacii!“ odpověděli všichni jako jeden muž.
Lux obrátila koně a tryskem vyjela z města. Garen si protáhl ramena, očekávaje námahu z boje nablízko, a pozvedl svůj meč.
„Sešikovat!“ vykřikl a jeho válečníci zaujali bojový postoj. Varya s Rodionem stáli po jeho levici a Sabator s Diadorem po pravici.
„Jsme Neohrožená garda,“ pronesl Garen a meč si dal před tvář tak, aby mu záštita lemovala oči. „Nechť vaši čepel vede odvaha a bystrý zrak.“
První se k plošině dostali jako ropa černí démoničtí chrti, kteří skákali kupředu s drásavými tesáky a obnaženými zuby. Garen s Neohroženou gardou se s nimi srazili s tasenými meči a štíty zaklesnutými do sebe. Narazila na ně drtivá zeď ze železa. Ačkoliv byli jejich nepřátelé stvořeni ze stínu a zášti, bojovali schopně a zuřivě. Garen vykročil, bodl svou čepelí do hřbetu jedné svíjející se šelmy a rozpáral ji až tam, kde by měla mít páteř. Příšerný přízrak vybuchl s úzkostlivým křikem v oblak černého prachu.
Garen sekl mečem vzhůru a ustoupil s kosou otočkou. Jeho meč odrazil sápavé čelisti další šelmy. Zakroutil svým zápěstím a sklonil rameno směrem k jejímu výpadu. Zatlačil tu věc zpátky a srazil ji na zem. Dupnul jí na hruď a šelma se strašlivým řevem pukla. Garenův meč se vrhl zpět, aby vykryl drtivý úder něčeho, co vypadalo jako silueta obřího freljordského válečníka. Náraz ho srazil na kolena.
„Budu bojovat, dokud budu stát!“ procedil zatnutými zuby, s křikem se postavil na nohy a udeřil svým jílcem do rohaté lebky brutálního válečníka. Démon se rozpadl v prach a Garen se otočil, aby svůj meč zabořil do břicha další stvůry.
Sabator usekl hlavu jednomu slintajícímu chrtovi a Diadoro svým štítem sekl do syčícího hada, až mu tělo rozťal vedví. Varya udeřila jílcem svého meče do cvakajících tesáků démonského válečníka bez tváře, zatímco Rodion do protivníka svého dvojčete vrazil svůj meč.
Po každém smrtícím úderu stínoví tvorové vybuchli v oblak jantarově zbarveného popela. Garenův meč se zablýskl a jeho stříbrná čepel se zanořila do těla jedné příšery, která vypadala jako štír.
Po Garenově hlavě máchly temné pařáty. Sabatorův štít útok vykryl. Varya tomu tvorovi odsekla nohy, načež se rozpadl. Na Rodiona se vrhla odporná kulhavá stvůra a on jí svůj meč zabořil hluboko do tváře bez rysů. Příšera vydala smrtelný křik. Ale kdykoliv nějaký stín zabili, na jeho místo nastoupily dva další.
„Zády k sobě!“ zařval Garen a nárameníky pěti válečníků se srazily k sobě. Bojovali bok po boku v ocelovém kruhu, který vypadal jako ostrůvek světla uprostřed temnoty.
„Ukažte jim sílu Demacie!“
Lux uháněla lesem a kolem ní se rychle míhaly rozmazané stromy. Z roztažené špice její hole zářilo světlo, které jí osvětlovalo cestu žhnoucím jasem. Jet lesem tak rychlým tryskem bylo bezhlavé, i když ji provázelo její světlo, ale ona věděla, že ty noční můry, které útočily na Garena a Neohroženou gardu, samy od sebe nepřestanou. Lidská představivost byla bezednou studnicí nočních můr; strach ze smrti, z nemocí či ze ztráty milovaného.
Jela po stejné cestě jako dnes ráno a dovolila své magii, aby proudila do Plamínka a dodávala mu nadpřirozený zrak. Lux se s ořem hnala nocí a nakonec dorazila na rozcestí, kde se cesty rozcházely. Cest vedoucích na východ a západ si nevšímala. Plamínek přeskočil přerostlé kapradí, které téměř zakrývalo cestu na sever.
Cestu k hrobce jejího praděda Fossiana.
I když měla své světlo, které kopytům jejího oře dodávalo jistotu, Lux musela zpomalit, neboť cesta se klikatila po strmých úžlabinách a vedla nahoru do skalnatých hájů. Čím víc se blížila hrobce, tím víc se krajina začala měnit, až nabrala zcela jiný ráz – jako by vypadla z příběhu, kterým se strašily malé děti. Ze stromů kanula odporná černá míza, ostnaté větve se jim kroutily do zahnutých pařátů, které se jí sápaly po vlasech a plášti. Mezery mezi shluky stromů připomínaly ústa s tesáky a ve větvích snovali jedovatí pavouci své lepkavé pavučiny. Země pod nohama začala být rozvláčná a nasáklá poloslanými kalužemi stojaté vody – jako když háj opustí všechny víly.
Plamínek se zastavil před vstupem na stíny zahalenou mýtinu a zvrátil hlavu. Nozdry se mu rozšířily strachem.
„Jen klid, hochu,“ řekla. „Fossianova hrobka je přímo před námi. Už jen pár kroků.“
Ale kůň se nechtěl nechat přemluvit k tomu, aby postoupil byť jen o píď.
„Jak chceš,“ řekla Lux. „Půjdu sama.“
Svezla se z koňského hřbetu a vstoupila na mýtinu. Svou hůl držela vysoko. Její světlo blikalo jako lucerna v bouři, ale vydávalo dostatek záře, aby viděla.
Fossianova hrobka byla mělký travnatý kopeček, který v šeru vypadal černě. Jeho vrchol zdobila hrubá mohyla z naskládaných kamenů. Do nebe se vznášel temný kouř, ve kterém se svíjely výjevy prastarých hrůz, jež čekaly na svůj okamžik, aby uchvátily svět. Přes velkou kamennou desku, která vyjmenovávala Fossianovy skutky se linuly černé čáry.
Před ní seděl se zkříženýma nohama malý kluk, kterému mohlo být tak dvanáct třináct let. Jeho hubené tělo se kývalo jakoby v transu. Z hrobky se vinuly provazce černého kouře a kroutily se mu kolem krku jako škrtící výhonky.
„Luco?“ zeptala se Lux.
Když chlapec uslyšel její hlas, přestal se kývat.
Obrátil tvář k Lux, která znejistěla, když spatřila jeho černé oči bez duše. Na tváři se mu rozlil krutý úsměv.
„Už ne,“ pronesl.
Olbřímí pavouk s nohama zakončenýma háky se tyčil nad Garenem – měl nafouklé břicho, vypouklé oči a cvakající čelisti. Garen mu rozsekl hrudník a skopl tvora s bezvládně vlajícími končetinami z plošiny, načež se tvor rozsypal.
Se zapřenýma nohama Garen ucítil spalující chlad ve svalu na rameni, když se mu černý spár zabořil do nárameníku. Kov však nepovolil ani nepraskl. Dráp jím nerušeně projel a Garen cítil, jak se mu tělem rozlévá odpudivý pocit zhnusení. Ucítil smrdutý pach hrobní hlíny; smrad plesnivé zeminy ze staletí staré hrobky. Bojoval s bolestí tak, jak k tomu byl odjakživa veden.
Rodion padl na kolena, když se hákovitá čepel vyhnula jeho štítu a zabořila se mu do boku. Vydal bolestný výkřik a sklonil štít.
„Na nohy!“ zařval Garen. „Setřeste bolest.“
Rodion se narovnal, stydě se za své pochybení, zatímco se stínové stvůry dál překotně hnaly k Neohrožené gardě.
„Nepřestávají se objevovat další!“ vykřikla Varya.
„Tak my nepřestaneme bojovat!“ odpověděl Garen.
Přestože ze všeho nejvíc chtěla Lux z této strašidelné mýtiny odejít, přistoupila k mladému chlapci. V očích se mu vlnila temnota jako noční můry, které čekají na to, až se zrodí z úrodné půdy lidské křehkosti. Ucítila, jak si ji měří chladná a vypočítavá mysl.
Luca přikývl a ladně se postavil na nohy. Mumlající stíny se shromáždily na okraji mýtiny. Příšery a hrůzy se k ní přibližovaly, aby ji obklíčily, ale držely se tak akorát mimo dohled.
„Ty máš nočních můr spoustu,“ řekl. „Asi ti rozbiju hlavu kamenem a všechny je shrábnu.“
„Luco, tohle nejsi ty,“ řekla.
„Řekni, kdo si myslíš, že to je?“
„Démon v té hrobce,“ řekla Lux. „Myslím, že když lidi pohřbívali Fossiana, nebyl ten démon tak mrtvý, jak si mysleli.“
Luca se zakřenil a ústa se mu roztáhla v úsměvu tak širokém, až mu popraskaly koutky úst. Po bradě mu stékaly krůpěje krve.
„Vůbec nebyl mrtvý,“ řekl. „Jen spal. Léčil se. Nabíral síly. Připravoval se.“
„Připravoval se na co?“ zeptala se Lux a donutila se udělat další krok kupředu.
Chlapec nesouhlasně zamlaskal a pozvedl káravý prst. Lux se zastavila, nemohouc jít dál.
„Ale no tak,“ řekl a sehnul se pro ostrý kámen. „Nejdřív si vyříznu jeden zlý sen.“
„Luco,“ řekla Lux, neschopná pohybu, ale schopná řeči. „Musíš bojovat. Vím, že to dokážeš. Máš v sobě magii. Vím to. Právě proto jsi utekl, že ano? Proto jsi přišel jsem, abys byl poblíž někomu, kdo porazil démona.“
Věc, která přebývala v chlapcově kůži, se zasmála a tráva kolem něj vlivem toho zvuku povadla.
„Jeho slzy byly jako voda na poušti,“ řeklo to, přistoupilo blíž a kroužilo kolem ní, jako by hledalo to nejlepší místo, kde by jí mělo roztít lebku. „Probudily mě, nakrmily mě. Spal jsem tak dlouho, že jsem zapomněl, jak sladce chutná utrpení smrtelníků.“
Chlapec se natáhl a pohladil ji po líci. Lux z toho dotyku projela vlna chladu. Opět dal prst pryč a za ním se táhlo kouřové vlákno. Lux naplnil strach z utopení, až se jí navalilo do krku. Po tváři jí začala téct slza.
„Uspal jsem ho. Jeho sny byly plné hrůz, které se chtěly stát skutečnými,“ řekl chlapec. „Není nijak silný, jeho moc je jen zářivým uhlíkem v porovnání s výhní, která hoří ve tvém těle. Kdovíjak jsem se z něj nenakrmil, ale po tak dlouhém hladovění je dětský strach hotová hostina. Demacie nahání strach lidem jako on. Lidem jako ty.“
Lux cítila, jak se její magie odvrací od tohoto tvora, jak temnota naplňuje mýtinu a stlačuje její světlo na nanicovatou jiskru. Ale i z jediné jiskřičky je možné rozdmýchat oheň, který dokáže pohltit celý les.
„Nenáviděli ho. Luca to věděl. Vy smrtelníci se tak rychle začnete bát věcí, kterým nerozumíte. Je tak snadné rozfoukat plameny a povolat ty nejskvostnější hrůzné vidiny.“
Lux si protáhla prsty. Bolelo jí to. Ale bolest znamenala, že má nad svým tělem kontrolu. Využila toho. Přiživila sílící jiskru ve svém nitru, oddělila ji od svého strachu a nechala ji volně proudit zpět do těla.
„Luco, prosím,“ řekla, ale každé slovo ji stálo velkou námahu. „Musíš bojovat. Nenech se takhle využívat.“
Hoch se zasmál. „Neslyší tě. A i kdyby tě slyšel, sama víš, že dělá dobře, když se bojí toho, co by mu jeho vlastní lid udělal, kdyby odhalil pravdu. Skutečnost, že je přesně tím, co nesnášejí. Mág. Ty bys měla velice dobře vědět, jaké to je.“
Luxiny paže zachvátila bolest, která se jí šířila dále do hrudi. Chlapcovy oči se zúžily, když vycítil sílící magii.
„Vím to až moc dobře,“ řekla. „Ale nehodlám se nechat ovládat strachem.“
S bolestným výkřikem provedla Lux výpad svou holí k chlapci. Končetiny ji pálily a její úder byl nemotorný. Chlapec uskočil, ale příliš pomalu. Zlatavá špice její hole mu odřela kůži na tváři.
Okamžik spojení byl prchavý, ale postačil.
Neohrožená garda bojovala brutálně účinnými seky mečem a drtivými údery štítem, ale nemohli bojovat věčně.
Stíny je nakonec unaví a zaplaví.
Zleva zaútočil houf svíjejících se věcí se sápavými pažemi, odrážejíce Diadorovy údery svými těly. Jeden úder se mu odrazil od štítu a narazil do jeho nárameníku. Zavrčel a vrazil svůj meč do břicha šelmy s temným tělem a dračí hlavou.
„Nepolevuj!“ napomenul ho Sabator. „Nepouštěj si je k sobě!“
Garen máchl mečem po kroutící se temnotě; sekem do vnitřností a výpadem do hrudi. Zarazit hluboko a zakroutit. Neustávat v pohybu. Pohyb napravo: kvílející hmyzí lebka s tesáky jako dýky. Sekl ji do očí. Lebka zavřeštěla a rozpadla se na kouř a žhavé uhlíky.
Vrhli se na něj další dva tvorové. Na máchnutí mečem neměl prostor. Další úder hruškou meče, kterou tomu prvnímu vrazil do hrudi. Druhého bodl do břicha naplocho. Příšery se stáhly. Garen ustoupil a postavil se vedle Varyy a Rodiona. Oba byli od přílby po náholeníky pokryti popelem.
„Musíme udržet linii,“ řekl Garen.
„Na jak dlouho?“ zeptal se Diadoro.
Garen se podíval k severu, kde v dáli v lese zářilo světlo.
„Dokud bude Lux potřebovat,“ řekl Garen s varovným pohledem.
A stíny se na ně zase vrhly.
Lux nalila své světlo do Lucy a mýtinou otřásl výbuch oslepující záře. Příšera v mladém chlapci byla vyrvána z těla a vydala ze sebe kvílející skřek plný běsu a zoufalství. Lux obklopil bílý oheň a splynul se vším kolem nich. Temnota uprchla před Luxinou úžasnou silou, neboť její žhnoucí světlo zahnalo její stín. Rostoucí zář nadále nabírala na síle, až už nebylo možné vidět hrobku ani les – pouze nekonečně rozlehlou bledou nicotu. Před ní seděl mladý kluk s koleny přitaženými k hrudi. Vzhlédl a jeho oči patřily malému, vyděšenému dítěti.
„Pomůžeš mi?“ řekl.
„Pomůžu,“ řekla Lux, přišla k němu a sedla si vedle něj. „Ale budeš se muset vrátit se mnou.“
Zavrtěl hlavou. „To nejde. Já se moc bojím. Tam někde je ten strašlivej pán.“
„Ano, je, ale spolu ho dokážeme porazit,“ řekla. „Já ti pomůžu.“
„Vážně?“
„Když mi to dovolíš,“ řekla Lux a usmála se. „Vím, čím si procházíš a jak se bojíš toho, co se stane, když lidé zjistí, co dokážeš. Věř mi, já si tím prošla taky. Ale ty se bát nemusíš. To, co se v tobě skrývá, není zlo. Není to temnota. Je to světlo. Je to světlo a já ti ho můžu pomoct ovládat.“
Natáhla ruku.
„Slibuješ?“ zeptal se.
„Slibuju,“ přikývla Lux. „Nejsi sám, Luco.“
Chlapec se jí chytil za ruku jako tonoucí provazu.
Světlo opět zesílilo, bylo až neskutečně jasné, a když pohaslo, Lux viděla mýtinu přesně tak, jak si ji pamatovala z dob před sedmi lety. Zelená tráva, pahorek s kamennou mohylou a deskou s popisem Fossianových skutků. Temnota, která les natolik přetvořila, byla nyní pryč. Místo pokřivených stromů byly teď stromy obyčejné, obloha byla půlnočně modrá kupole, na které se třpytily hvězdy. Lesní klenbou se ozýval zvuk nočních ptačích dravců.
Luca ji stále držel za ruku a usmíval se na ni.
„Je ten strašidelnej pán pryč?“
„Myslím, že ano,“ řekla a cítila, jak se jí z jazyka vytrácí hořkost temné síly. „Alespoň prozatím. Myslím, že už asi není v té hrobce, ale tady už není určitě. A to je teď to hlavní.“
„Můžeme už jít domů?“ zeptal se Luca.
„Ano,“ řekla Lux. „Můžeme jít domů.“
Garena naplňoval ochromující chlad. Končetiny probodnuté stínovými spáry měl jako z olova. V žilách mu koloval led, který ho mrazil až v samotném srdci jeho duše a zrak mu slábl.
Sabator a Diadoro leželi na zemi a kůže jim tmavla. Rodion byl na kolenou a hrdlo mu svírala ruka s drápy. Varya stále bojovala. Levačka jí visela bezvládně u boku, ale paži s mečem měla stále ještě silnou.
Garen na jazyku cítil popel a zoufalství. Ještě nikdy nepoznal porážku. Ne takovouhle. I tehdy, když si myslel, že je Jarvan mrtvý, našel sílu jít dál. Teď z něj s každým výdechem unikal život.
Před ním se vztyčila olbřímí postava, rohatý démon se sekerou vytvořenou z temnoty. Vypadala jako nějaký divoký válečník, kterého zabil před mnoha lety. Garen pozvedl meč, připraven zemřít s demacijským válečným pokřikem na rtech.
Náhle zavál letní vítr. Na severní obloze zaplál jas jako nový úsvit slunce.
Stínoví tvorové zmizeli, vítr je rozfoukal jako spálené listí ve vichřici. Vítr i podivná zář se šířily náměstím jako rozbřesk a stíny před ním prchaly.
Garen vydechl a skoro se divil, že se mu to vůbec povedlo. Rodion nasál vzduch do plných plic, zatímco Sabator a Diadoro se sbírali ze země. Rozhlíželi se, celí užaslí, jak poslední stíny mizely a měšťané se začínali probírat.
„Co se stalo?“ zalapala Varya po dechu.
„To Lux,“ řekl Garen.
Když se Luca vrátil ke své vděčné matce a paní Pernille ze Světlonošů převzala podrobné pokyny ohledně jeho dalšího vzdělávání, Lux a Garen vyrazili k jižní zkamelnické bráně v čele Neohrožené gardy. Nálada byla sklíčená a nad každým člověkem, kterého na cestě z města potkali, se vznášela hmatatelná vina. Žádný z obyvatel Zkamelnice si nepamatoval nic, co se stalo po popravě, ale všichni věděli, že na smrti onoho muže mají svůj díl.
„Kéž tě Zahalená dáma přivine na svou hruď,“ pronesla Lux, když míjeli pohřební procesí za Aldu Dayana.
„Vážně si myslíš, že si zaslouží takovou milost?“ řekl Garen. „Zabil nevinné.“
„To je pravda,“ souhlasila Lux, „ale chápeš proč?“
„Záleží na tom? Měl na svědomí zločin a zaplatil za něj.“
„Samozřejmě, že na tom záleží. Aldo Dayan byl jejich přítel a soused,“ řekla Lux. „Pili spolu pivo v krčmě a vyprávěli si spolu vtipy na ulici. Jejich synové a dcery si hráli s jeho dětmi. Kvůli uspěchanému rozsudku byla veškerá naděje na porozumění příčiny toho, co ho dovedlo k vražedným činům, ztracená.“
Garen svůj pohled stále upíral na cestu před sebou.
„Oni porozumění nechtějí,“ řekl nakonec. „Je jim k ničemu.“
„Jak to můžeš říct?“
„Žijeme ve světě, který žádné takové jemné rozdíly nepřipouští, Lux. Demacie čelí velkému nebezpečí od strašlivých protivníků ze všech stran: divoké kmeny na severu, roztahovačná říše na východě a moc temných mágů, kteří ohrožují samotné tkanivo našeho světa. K absolutně platným pravdám nás dohnaly okolnosti. Když umožníme, aby náš úsudek zahalily pochyby, budeme zranitelní. A já nemohu dovolit, aby Demacie byla zranitelná.“
„I za takovou cenu?“
„Ano,“ přitakal Garen. „Právě proto dělám to, co dělám.“
„Za Demacii?“
„Za Demacii,“ odpověděl Garen.
Doporučené články
Sítě
Základní informace
Partneři
Zanech odpověď.
Musíš se příhlásit pro vložení komentáře.